Je prosinec.
Pročítám střemhlav stránky respekt.blogu a marně hledám spřízněné duše. Nezavrhuji!
Ovšem buď čtu článek nějakého
Jo jestli chcete, berte to jako kritiku, jako vážně míněnou kritiku, ale nemyslím to tak. Tohle je bohaplné (hm… v zemi ateistů,,,nevim, nevim) tvrzení!!
Otevřu nějaké noviny – nejčastěji – MF Dnes, nebo časák (Instinkt, Týden, Reflex), ale je to smutné. Kolikrát si říkám, sakra, je mi skoro třicet, Doležala už nečtu, protože by marihuanově průkopničil, při Lipčíkovi si vzpomenu na útlou knížečku „Sto rad pro kočku“ v kterých radil, že když si nalejeme mléko do skleničky a uvidíme takový světle modrý okraj, tak je mléko šizený a Fendrych se už nepokouší o šéfredaktorsky nemožné (ach!, MARTINE!)
Tak nevím.
Příští rok, bych se chtěl stát otcem. Jak roky běží, uvědomuju si že přestávám být dítětem. Nejdřív umírají babičky a dědové. ještě je schopen člověk (/post-pre/puberťak) dělat na smuteční hostině legraci s bratranci a sestřenicemi, ale pak… Nějak, sakra, nám to dojde: Když všechno půjde tak jak má, tak další kteří půjdou, jsou rodiče..
Není to jednoduchý.
Teď něco říkejte… Říkejte, že těch třináct miliónů let, jež si v poslední době lidstvo vyhradilo pro sebe… že zvlášť těch posledních dva tisíce, co pan „Zvoliljsemsicestupravdybezohledunanásledky“ protrpěl na kříži je fakt těch nejlepších, pro který stojí za to nechat tady svou tělesně-mozkovou schránku v délce cca šedesát sedm letnějak jsoucna prosoukat… a řekněte mi návdavkem, že to nebude bolet!!! Kurva!
Mám strach. Moc se bojím.
Bojím se, že jste ve všech radách a rozhovorech, tipech na knihy na výlety a vlastně tak nějak na život, říkali bláboly!!!
Nejde o mně… můj pohled na hvězdy v krajině bez světel a smogu, můj phled na syna, kterej, než nás poblinká, bude vědět, že Vědět znamená žít, naformátuje i moje myšlení na lásku… a já budu tady zpět a silnej…
Jenže to pořád bude jenom začátek.
Já nevím, zda se to hodí říkat? Vy všichni jste to vlastně museli zažít – ty pohřby! Víte, sakra, asi jaký to je, máte o jeden rozptyl navíc. To jak vás ponesou víte už tak nějak náskokově..
Jsem vyděšenej, když slyším, že to je normální. Já VÍM, že to je normální, já vím, že i kdybyh vypsal Pulitzera, tak s ničím nehnu. Jenom mám strach.
Jak je to se zvířatama. psi tu žijou desetinu toho co my! Zřejmě nemaj myšlenky – jenom instinkt… A co jim říká? Nejez Ořechy plněný? Nedávej si Vosí hnízda, budeš tu o to míň? Vím, že blábolím, ale zároveň přemýšlím o tom: Nejdřív všude moře, pak průhledný mrňky, plankton, želéčka… ryby vzduch-souš, instinkty, projevy, ale nakonec u těch vopičáků Sapiens Sapiens byl mozek. Na co teda? Stejně se všechno podobá tomu světu zvířat. Snad možná opravdu stačí stvořiteli, že budeme tak vyspělí, že hlavním poslání bude nezabíjet ty sociály a dělit se s nimi vydělané…Zkrátkla nebýt vlky…
Já nevím..
Nechci zkrátka umřít za pár let….
Nechci zkrátka najednou po rodičích najít prázdný byt. Nechci, aby předtím jeden z nich žil déle druhý umřel dřív….nechci je vidět chřadnout, ani na vozíku,, ani o berli…prosím!!!!
Mám strach!!!
No… to je tak nějak vše, přátelé, kamarádi a hlavně rodičové moji!
ještě jsme tady, spolu
Blog | Viktor Modr