Jezdím druhým rokem ve své naftové fabii, které říkáme „Olinka“. Jednoduše proto, že v ten den co jsme ji vyzvedávali měla Olga svátek.
Za tu dobu jsem zažil různé změny Silničního zákona o provozu na pozemních komunikacích, i změny způsobu, jakým lze řidičák legálně získat. Součástí toho je i navrácení pravomoci – policii, odebírat na místě řidičské průkazy.
Nejsem žádný svatoušek co se týče řízení automobilu, ale určitě nepatřím mezi sviňáky, kteří svým bavorákem diktují ostatním svůj pohled na silniční provoz, různě je předjíždějí ze všech stran a nikdy se nenechají pokořit autem v pravém pruhu. O jejich vztahu k chodcům nemá cenu mluvit. Zkrátka, sem tam překročím rychlost (hlavně na dálnici) nebo poruším menší dopravní přestupek, ale jinak se směle, myslím, mohu zařadit mezi ohleduplné řidiče.
Pomalu se dostávám k meritu věci.
Bylo nebylo.
Zhruba před měsícem jsem měl doma návštěvu v podobě dávného známého z Ostravy. Zašli jsme do barů a hospod a situace se nám trochu vymkla z pazour. Nakonec, abychom měli čas probrat vše co se událo za dobu co jsme se neviděli, přislíbil jsem, že kamaráda ráno zavezu na vlak a to tak, že velmi brzy ráno, tuším kolem páté. Tak se i stalo.
Doprava v sobotu ráno byla v Praze na stupni nula, řečeno prafrázovanou stupnicí. Ano, tušil jsem ve své krvi zbytkový alkohol, ale nemohl jsem si dovolit vzít slib svůj zpět. No nic. Už jsem se vracel zpět domů a vybíral si místo na parkování. Protože ulice, kde bydlíme je ve své části u nás před domem jednosměrná a já nespokojen s nalezeným parkovacím místem nechtěl jsem těch, zhruba, dvěstě metrů vycouvávat, musel jsem obkroužit ještě jedno kolečko. Z Veletržní ulice se k nám špatně zajíždí, nechtěl jsem najet zbytečně dalšího půlkilometru a přes zákaz odbočení vlevo jsem okopíroval náš blok.
Přesně při tomhle manévru, jsem jsem před sebou na horizontu spatřil, zatím ještě, zhasnuté majáký státní policie. Za moment už zuřivě blikaly, donutily mne zastavit a se stáhnutým okénkem vyhlížet svůj osud.
Šli rovnou na věc; výměnou za své doklady jsem obdržel erární alkotestr s nepoužitým náústkem.
„Tak, pane řidiči… zhluboka se nadechněte a dokud neřeknu, nepřestávejte foukat!“, přikázal jeden z nich.
Poslechl jsem.
Přístroj mi sice neukázali, ale oznámili mi, že mám v krvi půl promile alkoholu.
Začalo vyjednávání. Vynadali mi, že jsem neřekl rovnou, že jsem včera do noci pil, prý by byla lepší výchozí situace. Takhle je vše zaznamenáno v aparátu.
Nechávali mi prostor, abych mohl navrhnout řešení.
„Ne, nebojte se. Jsme tu jenom my tři… Mluvte.“
Neměl jsem u sebe žádné peníze. V duchu jsem si představoval, jak jim to budu vysvětlovat.
„No, já jsem vezl kamaráda na nádraží“, blekotal jsem, „včera jsme sice popíjeli, ale normálně jsme si šli lehnout. Já bydlím tady sto metrů odsud.“
„Aha, to je fakt pech, máte teda smůlu.“ Začali projevovat upřímnou účast.
Navrhnul jsem, že dojdu domů pro kartu a do bankomatu opodál pro tři tisíce.
„No, to ne, pane! Za to mi to nestojí! Nevím, kdo jste, jestli nás neprásknete!“
Začal jsem být opravdu nesvůj.
„Já nevím, kolik mi karta povolí… Dám tolik co pude!“
Povolili… smluvili jsme si konspirační schůzku na konci ulice. Jsem poctivec. Bankomat mi dal milostivých šest tisíc, které jsem schoval do krabičky od cigaret akrabičku skrz okénko do otevřené přihrádky na palubní desce. Ještě mi poděkovali, hajzlové…
Pěkně se to ve mně mlelo. Mám co jsem zasloužil, říkal jsem si. Jenomže jsem vám zapomněl říct ještě jednu věc:
Když jsem odcházel z domu, měřil jsem si alkohol svým atestovaným přístrojem; měljsem jednu promile. Oni mi naměřili půl, a to přesto, že když jsem opět měřil, poté co jsem byl konečně doma, ukázalo se na přístroji 0,8!
Pěkně to na mně nahráli!!!
Od té doby má důvěra v polici opět klesá… A to, že mě předevčírem odtáhli kvůli chybně zaparkované Olince, byla jenom taková poslední kapka…