Ať již to mým sploditelům vonělo či ne, taková byla realita beztřídní společnosti v Praze přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Realita bolševických podržtašků, ale i „zvířat“ z ministerstva, estébáků, udavačů, fízlů a dalších, kteří za vzdoruprostou existenci sebe samých, loajálních ovcí bez hlasivek, obdrželi byt ve Vršovicích v ulici jménem Karpatská, Bajkalská, Omská, po které mohli ze svého příbytku každé ráno dojít až na třídu SNB a nechat se přeplněnou tramvají zavést kamsi do procesu budování socialismu.
Existovalo zde však místo, kam (nejen) o víkendu mířily stovky a tisíce sportovních, přesněji fotbalových, fandů, aby si vychutnali zápas svého milovaného klubu, svých sešívaných borců…
Takhle nějak to vidím s odstupem času já, taktéž neoblomný fanoušek červenobílých, řadící se do fronty snílků, toužících vidět jednou svou milovanou Slavii na špici všech možných a nemožných tabulek, statistik, lig a pohárů, ale hlavně už (proboha) na SVÉM stadionu, chrámu, svatostánku, zkrátka říkejte si tomu jak chcete, ale musí to být v Edenu a naše.
Přeskočím-li o pár let dopředu, vytane mi na mysli moment, kdy chytré hlavy nechávali stařičké stavbě amputovat její zašlé části, doufajíc snad v jejich samovolné dorůstání. Pamatuju si, že v osmdesátých letech Slavia ani zdaleka nehrávala na špici soutěže. Kdepak, té kralovala Sparta, mužstvo v dresech rudých jak partajní legitimace… Kralovala a sbírala mistrovské tituly snad až na rok 1986, kdy bouchnul Černobyl a Mistrem ligy se staly Vítkovice s gólmanem Zápalkou.
Ale i tak jsme s tatínkem chodili rádi! Kupovali jsme si černobílý Poločas, já se učil znát naše borce z rozmazaných fotek, sledovali jsme staré, Bicana pamatující, seniory s tranzistorákem u ucha, jak se nemohli smířit s prchajícím časem a do krve se s kýmkoli hádali jak by ta Slávka měla hrát, protože kdysi tak hrála, a to byl, pane, jinačí mančaft. No nic naplat…
Revoluce v 89´ se přehnala i přes vršovický Eden a nechybělo mnoho, aby můj milovaný mančaft s rozpadlým stánkem začal padat do neznáma, to když při velkých a dlouhých, nakonec snad i velkolepých, námluvách zkoušel dostat pod čepec, naše úhlavní a věčné nepřátele, rudochy z Letné, jakýsi pohádkově bohatý čechoameričan jménem Boris Korbel. Odvěký fanoušek letenských, který by nyní rád Spartu koupil a vychoval z ní evropský velkoklub.
Nevím, jak to po těch letech nazvat, nicméně tehdy vypadal příchod „naposledníchvíliprohlédnuvšího“ Spasitele Korbela jako zázrak. Korbela, který na Spartě dostal „kopačky“ a jako správný zhrzený milenec učinil tutéž nabídku sňatku nepříteli č.1, Slavii. Ta, po krátkém čase na rozmyšlenou samozřejmě kývla a ukázala Borisovi, kde má svou bezednou pokladnu a bezskrupulózní funkcionáře, disponující dalšími napůl privátními bezednými „pokladničkami“.
Začala nejslavnější a zřejmě i nejdivočejší doba novodobých dějin mého milovaného klubu. Nákupy hráčů jako Binič, Nečas, Rusnák, spirála vytočená do závratných výšin-miliónů. Rekordní návštěvy v hledištích, ať už v Edenu nebo Ďolíčku, výhry o tři čtyři góly, ale také podivné machinace šedých eminencí z ostatních klubů, v čele se Spartou, protože ta prašivá Slavie ten titul nevyhraje, ani kdyby byla jediným týmem v 1. lize.
Čas plynul, Slávka hrála prakticky celá devadesátá léta úžasný, technikou a nápady sršící fočus, ale titulu se ne a ne dočkat. Sparta ta posledních deset dvanáct let nic moc nepředváděla (krom toho, že měla v týmu pár hráčů světové extratřídy), styl její hry nazývali profesorským, v praxi to znamenalo, že sice měli balon celý zápas prakticky neustále na kopačkách, ovšem nic z toho.. Nakonec, rozhodčí většinou písknul vymyšlenou penaltu a body zůstaly doma. No nic.
Konec této éry, kdy mecenáš Korbel – aniž by chtěl – platil na Slavii kdekomu kdeco, znamenal drastický finanční pokles, vstup PPF, ale také paradoxně zisk titulu MISTRA LIGY v roce 1996.
Od této hvíle jsme opět věčně druzí, neustále fňukající slávisti, kteří nemají ani vlastní stadion, nakonec ani pořádné fanoušky, v UEFAě jsme sice hráli semifinále, ale to všechno jenom, abychom hrdým sparťanům vylepšili koeficient. My se totiž nikdy v ChampionsLeague neobjevíme, na rozdíl od nich a tak je ten koeficient užitečně čerpán. A kdyby byl někdo na pochybách, ať se mrkne na výsledky v derby, kde až na pár remíz, je Sparta vždycky vítěz.
Měl-li bych tedy zabrousit i do žhavé současnosti, nesměl bych opomenout napsat jednu věc: Sparta je v současném českém fotbale o patro výš než ostatní, včetně Slavie. Není lehké si to přiznat, ovšem snáz člověk stráví věci příští, třebas prohru, a když se zadívá do budoucna, uvidí co všechno se musí změnit, aniž by realitu zkrášlovala vlastní ješitnost a fanouškovská optika bez známek soudnosti.
No nic… Slavii, jejímž fandou – nikoli však fanouškem bez chyb jsem, přeji i do budoucna zástupy pravověrných snílků, ale i schopných pragmatiků…. No a Spartě, té nepřeju vůbec, ale vůbec, vůbec nic!
Blog | Viktor Modr