Reklama
 
Blog | Viktor Modr

SEN II.

Teď nevím jestli jsem to avizoval či nikoli - proto tak, případně, činím nyní - totiž, že "SEN I." měl ještě jedno dějství, ještě jedno malé pokračováčníčko. (Sakra někdy píšu jak hochštapler). Zkrátka ještě se pokusím vylovit z paměti odvrácené dennímu světlu, další prapodivnou asociaci, jež se někde ve tmě zrodila v mém mozku, v mém vědomí. Ovšem, jak nad tím přemýšlím, je možné, že jeho pnutí neskončí římskou dvě, ale něčím vzdálenějším. Nemám odvahu vyřknout jakoukoliv definitivu. Nuže, přátelé, vzhůru do nitra spánku, hypnózy, narkózy či třeba odloučení...

Pádloval, pořád pádloval, byť ještě nikdy nebylo vidět cíl.
Pádloval seč mu síly stačily a přitom se vyhýbal utonulým kmenům. Každou chvíli hrozilo, že jeho vratkou loďku prorazí nacucaná kláda. Nemyslel na to.
Ovlivňovalo jej něco úpně jiného. Tlustá čára na obzoru. Ta tlustá fialová čára, která byla vidět daleko na nebi. Zpočátku ji nevěnoval pražádnou pozornost, občas se taky řeka klikatila tak, že ji na čas ztratil z očí.
Nejdřív si myslel, že se čára tvoří za nějakým malým osobním letadlem, ale když ani po pár dnech nezmizela z oblohy, začal ji konečně sledovat. Díval se na ni a přemýšlel.
Napadaly ho nejrůznější myšlenky. Věděl, tak zhruba, jak dlouho už tam ta čára je a dokonce se mu zdálo, že je den ode dne širší a neznatelně tmavne.
Jak je asi daleko??? Nevěděl. Nemohl to vědět, mohl si o tom pouze něco myslet. To h provázelo celým životem. Spíš myslel, než věděl. Jak prozaické.
Poslední dny ji zase téměř vůbec nespustil z očí. Začaly ho bolet. Z koutku oka mu kapaly slzy oslnění. Byla to děsná dřina veslovat a přitom dávat pozor na kusy dřeva v řece a k tomu všemu ještě sledovat tu podivnou, tlustou, fialovou čáru.
Občas zapomněl, kam vlastně pluje. Vypadalo to jakoby chtěl doplout k té proklaté přerostlé lince na obzoru. Ani moc nejedl a nepil.
V noci se čára rozsvítila jako fialový neón zvoucí k návštěvě nebeského baru. Na noc vytáhl svou loďku na břeh, vláčel se s ní až na nejbližší kopec, tam rozložil spacák a ulehnul. Nikdy nemohl pořádně usnout. Každých pár minut s sebou prudce škubnul a rychle otevřel oči. Byla tam. Snad si i někde hluboko sobě oddechl. Nic se nezměnilo a zase ji pár minut nehybně pozoroval než na moment usnul.
Bůh ví, co je to za sen, co se mu v noci zdává. Možná se mu už dlouho nic nezdálo. Promítač odmítl promítat na díly – nevyhovovala mu pracovní doba.
Začínal být nervózní. Asi proto, že ten příběh miloval. Ráno ho napadlo strávit další noc někde na břehu u řeky, aby mohl ten přírodní úkaz mohl vidět jakoby zblízka. Mohl by si i sáhnout. Aspoň mu to blesklo jeho očarovanou hlavou. Pro jistotu si celou čáru obkreslil na papírek. Stával se z něho podivín.
Byl sám: jen on, jeho loďka a široká čára na obloze. Dny plynuly poklidně jako hladina řeky. ona se stala jeho jediným společníkem. Jistotou. Začal ji dokonce oslovovat. Da ji jméno: „Desire“.
Touha je také věčná!
Pádloval. Pořád pádloval a neustále snil.. Těšil se na večer. Budou si opět blízko. Věděl, že zůstane. Nezmizí. Je jenom jeho. Dokonalá symbióza.
Desire!!! nemá smysl snažit se někam doplout. Bez tebe bych stejně nikam nedoplul, říkal si.. Ty mi stačíš. nechci, aby tahle cesta někde skončila. Povídal si s ní, i když ho nemohla slyšet. Nechtěl, aby ho slyšela – nechtěl ji polekat…
Miloval ji. Živil se jí…živili se navzájem. Čára a on.
Přicházel večer. obloha se zvolna začala promítat na plátno řeky. Řeka byla stejně nekonečná jako ona.
Řeka byla Cestou a ona Příběhem. každý byl zčásti kouskem toho druhého. Díval se. byl unavený nekonečným pádlováním, oči mu slzely a bolelo ho za krkem,…ale byl šťastný. Šťastně roztoužený…
DESIRE!!!

Reklama