Víte, když sleduju přestávku kteréhokoliv sportu a v ní kluka /reportéra/ těsně po dvacítce, ptát se místního borce zbroceného potem: „Františku, měli jste tam několik šancí v úvodu, vaše lajna zatápěla soupeři. V polovině třetiny jste po krásné souhře mohl dát dokonce gól. Nakonec nic z toho…Jak to vypadalo z vašeho pohledu?“ Hokejista si nemůže vzpomenout, těká očima, navíc půlka otázky zanikla v řevu publika. „Nevim… Je to.., že je napadáme už u nich a z toho to všechno… se odvíjí. Koukyn to dal dozadu, sice sem tam stál, ale nakonec nic z toho…“
Zpovídaný se pohne na znamení odchodu do kabiny. Mladík se nedá…: „Ke konci se přiostřovalo, rozhodčí Smeták však příliš nevylučoval. Jak se vám hraje?“ „No, tak já nevim…Stýf si stěžoval na nějaký sekery a skrytý sekání…nevim, no.. Supíno má vyraženej zub…“ Opět už odvrací svoji mohutnou muskulaturu od kamer, reportér ale nepolevuje: „Co do další třetiny? Vlítnete na ně,nebo budete bránit a čekat na chybu? ..Franta otráveně: „No tak já nevím…uvidíme co trenér vymyslí, ale my chceme vyhrát, minimálně bod…při nejhorším!“ – „Franto, díky a hodně štěstí.“
Uf! Oddechnu si, v duchu polituju Frantu a odevzdaně čekám na odborníky ze studiu. Zlatá elektronická tužka, pomyslím si..
Jenže to ještě není nic proti reportérům z fotbalových trávníků: Casanovovi, Poulíčkovi – zkrátka téhle novácké partě fotbalistů slovem i nohou. Ti jsou schopni uloveného aktéra tak „zblbnout“ naprosto zcestnými názory a asociacemi z průběhu zápasu, že dotyčný podlehne a zmaten ba zmanipulován začne popisovat úplně jinou hru, než kterou viděla půlka národa; přesněji začne blábolit v duchu zcestných úvah reportérových. Ten je schopen mluvit o jasném penaltovém zákroku, několika tutovkách a pěti chybně odpískaných ofsajdech, přičemž si splete hráče a fotbalistovi tvrdí, že měl tři tutovky a dvakrát se kopal přímák po faulu na něj. Ten druhý sám zahrával a brankář měl co dělat, aby konečky rukavic vyškrábnul jistou šibenici. Hráč neprotestuje. Snaží si vzpomenout, kdy se jako stoper dostal k tolika šancím, když povětšinou nepřekročí vlastní polovinu hřiště. Nakonec ho to tak nějak zahřeje na dušičce a už sebedestruktivně nepřemítá, zda ho trenér do druhý půlky vystřídá. Nakonec, možná, přecijenom, herdekfilek, tuttifrutti, sipiš, nabeton…. a vůbec! Já hraju životní mistrák. No jistě, pánové! A kabina bude čumět! Co asi táta? Ten se určitě naparuje U Hořejšů na růžku…
Trochu to přeháním, vím…
Vím, že už to zdaleka není tak děsivé. Navíc přehmaty a trapasy tohoto ražení ještě nejsou tak fatální, někdy si jich šulipupkové v hospodě ani nevšimnou. Navíc sport není Kafkův Proces. Ať se plebs nakrmen chlebem nyní i hry ochutná!
Jenže, přátelé, nejhorší službu nabízejí interview, zvláště ta se známými tvářemi na poli tomto působících. Šampioni, Mistři světa, vítězové Světových pohárů, Stanley Cupů, hvězdy nejprestižnějších lig v nejpopulárnějších odvětvích sportu. Jedince čnící nad ostatními, přemožitele kdejakých rekordů, nejlepší střelce, brankáře, držitele světových rekordů i vítěze bodování v individuálních kategoriích, legendy. Ty žijící (ti jsou žádanější) a posléze i ty v důchodu (sakra nazývat tak někoho v pětatřiceti – i když já bych je nechal, kdyby mělo jít, tak nějak..ehm.. o mne samotného. Nebudu pokrytec,takže samozřejmě jedině včetně té nechutně tučné sumy na kontě). Zkrátka STARS.
Je dost obtížné přemluvit Čecha, ve světě uznávanou personu, celebritu jež ve svém oboru nemá konkurenci, aby ve dnech, kdy doma tráví dovolenou, regeneruje, či opačně: připravující se na další rok (sezonu), či – toť nejhůř -zaskočivšího na pár hodin za rodiči, aby našel slabou hodinku a poklábosil na kameru (diktafon)…
Velmi nerad se nechá ukecat, to si pište! Pokud nejste dávní kumpáni z mládí, máte utrum.
Jenže nelze se jim divit!!!
– Být Jágrem, tak společenská rubrika v Blesku vyjde napříště v bianco verzi, neb její osazenstvo trpí záhadnou nemocí průjmového typu! Nejlepší hokejista světa, ten který, když hraje v reprezentaci, musí svou jedinečnost obětovat pro ostatní, aby následně poslouchal,že se mu nedaří. Není tak produktivní. UÁÁÁÁ!!!! Nezavděčíš se, marná snaha… Nakonec se tě zeptají jak to, že jsi z formy zrovna nyní, když si vzali kvůli hokeji dovolenou!?! Nafoukanec…se nedivím, že s nim žádná nevydrží…
– Být Katkou Neumannovou, dávno už jsem po operaci na ORL, kde mi vyoperovali hlasivky. Totiž všechno má svý meze. Aby se mě kdokoliv s visačkou „press“ poslední dobou po každém horším než druhém (spíš prvním) místě ptal, zda neskončím s lyžováním po takovém neúspěchu. -„Druhé místo vám, Katko, uniklo necelých 500 metrů před cílem, není to příliš krátkou přípravou před sezonou?“
– Být však Pavlem z Juventusu, nekopnu v Čechách ani do pingpongáče!!! Nejlepší Hráč Evropy, držitel Zlatýho míče a najednou… Místo, aby měl v rodné zemi sochu, stadión, ulici a to všechno ze zlata, zdejší lid včele s novinářina něj hrozí prstem, a jestliže Jágrovy k vykoupení stačil malíček, tak Grande Paolo by si musel zlomit páteř!!!
A tak bychom mohli pokračovat…
Závěrem snad jen: Občas si též rád zanadávám (ti kluci sešívaný nám moc důvodů k optimismu nedávají), dokonce sprostě, přátelé.
Jenže místo „mercedesů vojetejch dvacetikorunou“ nakonec zvítězí výzva zezadu ze zrcadla. Vždycky křikne: „Hej, podívej se na mě!“ A když poslechnu, dodá: „No jo, ty zase vypadáš, buránku!“